Carruades De Lafite 2021, Pauillac

Apelace: Pauillac A.O.C.

Víno pochází z mladších parcel na tzv. plateau Carruades, přiléhajících k hlavnímu vinicím Château Lafite Rothschild, využívá půdy s kombinací štěrku, písku a vápence. 

Ročník 2021 byl náročný: vlhký jarní začátek, pozdní sklizeň, ale díky suchému srpnu a pečlivému třídění se dosáhlo dobré zralosti .

Historie a pozice v hierarchii: Název “Carruades” pochází od Plateau des Carruades, souboru parcel přiléhajících přímo ke Château Lafite, které byly zakoupeny v roce 1845 

V 20. století se víno z těchto parcel začalo prodávat odděleně – nejdříve jako Moulin des Carruades, od 80. let oficiálně jako Carruades de Lafite 

Patří pod Domaines Barons de Rothschild, vedený rodinou od 1868, dnes řídí Saskia de Rothschild 

Vinice mají rozlohu zhruba 112 ha situovaných na dobře odvodněných štěrko‑písčitých půdách na vápenci, špičkově orientovaných.

Sekundární víno Château Lafite Rothschild, sériově prodáváno od 80. let, s dlouhou historií odvozenou z prestižního plošinu

Kombinuje kvalitu velkého cru s přístupností druhého vína.

Výroba respektuje terroir a styl Lafite, ale staví na vyšším podílu Merlotu – dává jemnost, ovocný výraz a uhlazenou strukturu.

Symbol precizního vinifikace, rovnováhy a silného brandu – méně hardcore než Grand Vin, ale velmi vlastní osobnost.

HISTORIE CHATEAU LAFITE ROTHSCHILD: ,,Kdo se ztrácí mezi nejvyššími, zazáří mezi o něco nižšími'', napsal ve své nekonečné moudrosti Voltaire. Chtěl tím říci asi toto: kdo chce být nejlepším v jakémkoli oboru, musí mít nějaké unikátní vlastnosti, ale současně se vystavuje velkému riziku – anebo, jak to podal britský humorista Saki charakteristický svým chytrým cynismem: ,,Na nejvyššího křesťana vždycky připadne největší lev''. Tito ,,lvi'' jsou zde, pod médockou oblohou, oděni do civilizovaných oděvů vinařských publicistů, enologů a labužníků. Mohou být dobří, zlí nebo lhostejní – žádnému z nich se ale nesmí věřit bezvýhradně.

Chateau Lafite obsazuje nejvyšší pozici nepřetržitě již od roku 1855, kdy byl onen posvátný seznam poprvé zveřejněn. Je to skutečně výtečné, má to však i svá úskalí. Lafite je na všech pěti kontinentech stále legendárním jménem, navíc je lze snadno vyslovit v každém jazyce. Chateau Lafite: jméno, které všude inspiruje sny, mýtická usedlost, jež se honosí tak pozoruhodným majetkem, že si jej lze těžko byť jen představit.

Vinice usedlosti Lafite se rozkládají na nejmírnějších pahorcích obce Pauillac, jež tvoří hluboké vrstvy jemného štěrku, a profitují z ideálního slunečního osvitu. Tato půda je požehnána bohy a víno vyráběné z révy, jež na ní roste, představuje ve světě znalců absolutní standard dokonalosti: je korpulentní, s intenzivní barvou a jemným aroma s lahodnými podtóny mandlí a fialek. Během staletí své existence patřil Chateau Lafite v podstatě pouhým dvěma rodinám, de Ségurovým a Rothschildům, a jaksi nahodile byl spojen s rodinou nepřekonatelných manažerů, Goudalsových. S tímto nejpřednějším jménem mezi všemi víny grand cru zařazenými do klasifikace z roku 1855 jsou tedy spojeny tři dynastie.

Uznání je nutno přiznat tam, kde se patří: Člověkem, který si zaslouží úctu za to, že založil kvalitu a upevnil postavení božského nápoje, je bezesporu proslulý markýz Nicolas Alexandre de Ségur, přezdívaný kníže vín. Svou roli však sehrály i historické náhody, a tak si své místo mezi dobrodinci usedlosti zaslouží i onen bordeauxský lékař, který roku 1755 předepsal léčbu Lafitem novému guvernérovi území Guyenne maršálu – vévodovi de Richelieu. ,,Excelence'', poznamenal prý Ludvík XV. k Richelieuovi po jeho návratu do Paříže, ,,jsem v pokušení uvěřit, že jste o pětadvacet let mladší, než když jste do Guyenne odjížděl''. Na to prý jeho věrný dvořan odpověděl: ,,Výsostii, Vaše Veličenstvo již nesmí zůstávat v nevědomosti o tom, že jsem tam objevil zřídlo mládí. Je to štědrý, lahodně posilující lék srovnatelný s ambrózií, již popíjeli olympští bohové.'' Tak odstartovalo velkolepé víno Lafite, tak začala jeho zlatá éra.

Po této události bylo Lafite podáváno u královské tabule i u mnoha jiných stolů. Tehdy, a ještě hodně dlouho poté, se,, kníže vín'' mohl po právu vychloubat, že je dodavatelem,, Králova vína''. Dráhu rodiny Rothschildových zkřížilo Chateau Lafite až mnohem později – dlouho po vytvoření klasifikace z roku 1855, když usedlost v létě 1868 koupil baron James Rothschild. Baron však krátce po nákupu zemřel a vinařství následujícího podzimu zdědili rovným dílem jeho tři synové: Alphonse, Gustave a Edmond. V příštích letech zažila usedlost svoji druhou zlatou éru poznamenanou rekordními cenami za sérii výjimečných ročníků.

Prvotním úkolem rodiny bylo získat z vína v nejlepších letech jeho maximální potenciál a co nejdříve omezit škody v méně šťastných rocích. To nejhorší, čemu museli čelit, byla bezpochyby těžká krize, která zasáhla francouzské vinařství jako celek, když na konci devatenáctého století udeřila na zdejší vinice dvojitá pohroma v podobě plísně a mšičky révokaza.

Správu usedlosti, jejíž provoz vyžadoval značné množství ruční práce, velmi zkomplikoval začátek první světové války. Rána, kterou vinařství utrpělo během druhé světové války zhruba o dvacet let později, byla málem osudová. Usedlost byla zabavena byla sem dosazena národní správa. Když Rothschildovi získali svůj majetek v roce 1945 zpět, byl v příšerném stavu. Rodina se rozhodla pověřit úkolem jeho obnovy mladého barona Elieho. Energický nový pán, zakládající člen Řádu médocké misky (Commanderie du Bontemps du Médoc), uspěl při znovuoživování vinic a vinařství a zdejší víno znovu dosáhlo téměř nepřekonatelných kvalit.

Stejně tak si díky skvělé tržní politice zajistilo i v době neustále se zvyšující konkurence svůj stálý podíl na trhu. V roce 1974 převzal vedení usedlosti, která definitivně vybředla z vyjetých kolejí, v nichž na delší čas uvízla, Elieho synovce Eric de Rothschild. Nový správce vinařství respektuje tradice a dobře si uvědomuje, co je třeba k udržení charakteristického Rothschildovského stylu jeho vína.

Vinařství připomíná stáje nějakého britského zámku, hluboké a tmavé sklepy zase evokují starodávné katakomby. To vše přispívá k dojmu vznešeného dědictví. Eric de Rothschild ale také chápe, jaký význam mají pro zachování výjimečnosti vína Lafite technologická zařízení na vinicích i ve vinařství. S plným nasazením a představivostí vytváří podmínky pro zahájení třetí zlaté éry – takové, která snad bude ještě zlatější než obě předchozí. Eric de Rothschild, ,,vinař pro potěšení a bankéř s povinnosti'', je člověk, který rozhodně nebere nic na lehkou váhu. Neváhá věnovat až úzkostlivou pozornost i sebemenší maličkosti, a pokud z usedlosti dodnes vyzařuje ona velkolepá aura, která ji odlišuje od jejích napodobovatelů, nepochybně za to vděčí jeho smyslu pro detail.

Baron se však snažil dostat ještě dál. Chtěl, aby si veřejnost v duchu spojovala jméno Chateau Lafite se jmény současných umělců. Tak vznikl nápad nechat vytvořit portréty usedlosti od předních světových fotografů, jako jsou například Jacques-Henri Lartigue, Irving Penn, Robert Doisneau a Richard Avedon. V roce 1988 se zrodil odvážný nápad dodat místu estetický rozměr, jejž do té doby postrádalo.

Baron Eric vdechl svému přání pozvednout vinařství do ještě větších výšin život tím, že pověřil katalánského architekta Ricarda Bofilla, aby navrhl zcela nový vinný sklep. Onoho dne, kdy dorazil architekt na usedlost s plány stočenými ve velkém tubusu, se jejich předvedení zúčastnila malá skupinka věrných. Všichni zůstali překvapeně zírat na to, co před sebou spatřili. Bofillova představa byla sice velice neobvyklá, současně však velmi ,,rothschildovská''. Navrhl kruhový prostor, v níž budou sudy s vínem uloženy v soustředných kruzích po obvodu rotundy se střešními okny.

Tento vynikající projekt v sobě spojoval jak estetickou sílu, tak ryze praktickou účelnost, neboť umožňoval mnohem lepší manipulaci se sudy. Byla to jedna z prvních vlaštovek v modernizaci celého vinařství. Dnes se sklepy Chateau Lafite staly jednou z největších architektonických zajímavostí bordeauxského regionu.

Byla by chyba je nevidět, stejnou chybou by však bylo zastavit se zde jen kvůli nim. Nic by totiž – dokonce ani skvělá architektonická koncepce – nemělo ani na okamžik zastínit to, co musí, vzhledem ke svému postavení i podle jednomyslného mínění kritiků, i nadále čnít vysoko nad vším ostatním. Tím je samozřejmě myšleno víno: božský nektar, ,,elixír mládí'', který existuje sám o sobě a sám pro sebe.